 |
“Děti v nemocnici mají mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. “ “O děti má být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.” Tolik citace z textu ´Charty práv dětských pacientů´ organizace National Association for the Welfare of Children in Hospital. Že jsou tyto požadavky oprávněné, o tom dnes pochybuje asi málokdo z pediatrů nebo z lékařů dalších lůžkových oddělení, která o hospitalizované děti pečují. Hlavním problémem, který však realizaci těchto opatření brání, jsou nevyhovující stavebně-provozní podmínky na většině dětských odděleních. Nejinak tomu bylo (a je dosud) v okresní nemocnici v Ústí nad Orlicí. Samostatné dětské oddělení bylo otevřeno v roce 1949 v prostorách infekčního oddělení. Jedná se o nejstarší pavilon v celé nemocnici, postavený těsně před 2. světovou válkou. Do té doby byli dětští pacienti hospitalizováni na lůžkách chirurgického oddělení. Zásadní rekonstrukce stávajícího objektu byla provedena v roce 1973. Vnitřní uspořádání pokojů od té doby nedoznalo větších změn, s výjimkou roku 1993, kdy byla na oddělení zřízena a vybavena lůžka intenzivní péče. Do roku 1989 vykazovalo dětské oddělení 34 lůžek pro kojence a batolata a 25 lůžek pro větší děti, celkem tedy 59 lůžek. Na těchto lůžkách bylo ročně hospitalizováno přes 2000 pacientů mezi 0-18 roky. Průměrná ošetřovací doba se pohybovala mezi 12-13 dny!! Oddělení bylo důsledně uzavřené, návštěvy probíhaly dvakrát v týdnu pouze na oddělení větších dětí, pobyt osoby doprovázející na lůžku byl spíše výjimkou a týkal se prakticky výhradně kojících matek. Po roce 1989 se provoz oddělení začal zásadním způsobem měnit. Razantně klesala průměrná ošetřovací doba až na současných 3,5 dne, (tato hodnota se již 3-4 roky prakticky nemění). Asi o třetinu poklesl také počet hospitalizovaných pacientů, jejich místa však zaujaly doprovázející osoby z řad rodičů a blízkých příbuzných. Podstatně se také snížil počet lůžek na oddělení, pro kojence a batolata jich je celkem 16, pro větší děti 20. Na oddělení je ještě 7 lůžek pro doprovod, v nouzi lze využít lůžka pro větší děti. Celkem je tedy fyzicky přítomno 43 lůžek všech velikostí, včetně 2 pokojů intenzivní péče. Oddělení se zcela “otevřelo”, rodiče a příbuzní mají přístup ke svým dětem 24 hodin denně. Přesto tato lůžková kapacita a především prostorové uspořádání a další vybavení oddělení nestačí. Dostáváme se k známému paradoxu, že na dětském není možno využít do jednoho všechna lůžka, která zde jsou. Je jasné, že 80kilového mladíka nebo kojící maminku nelze uložit do volné batolecí postýlky, stejně jako nelze na jeden box uložit společně 5 kojenců, z nichž jeden ublinkává, druhý má salmonelózu, třetí otřes mozku, čtvrtý zápal plic a pátý uskřinutou kýlu. Stejně tak kapacity nestačí, pokud o pobyt se svým dítětem projeví najednou zájem větší počet rodičů. V “nouzi” dokážeme uložit 8-10 doprovázejících osob, ale za cenu značného nepohodlí, malé jsou i prostory pro návštěvníky. Oddělení totiž disponuje jedinou sprchou, zcela nedostatečným počtem záchodů atd. atd. V řadě případů nám pak nezbývá než přesvědčit rodiče, aby u lůžka svého dítěte trávili třeba celý den, ale na noc aby zašli domů. Tento postup využíváme především u rodičů pacientů, kteří nebydlí daleko. Nás region je však rozlehlý, z některých vesnic je to k nám více než 40 km a tak je jasné, že takové rodiče odmítnout nemůžeme. Pobyt dospělé osoby s dítětem na oddělení formou “rooming in” navíc už dávno není záležitostí kojených dětí. Je běžné, že z deseti kojenců a batolat jich na oddělení má doprovod 7-8 a stále větší zájem mají i rodiče od dětí mezi 3-6 roky, ba leckdy i u dětí starších. Samozřejmý je také doprovod dětí pohybově a mentálně postižených, bez ohledu na jejich věk. Stále častěji se na nás navíc obracejí rodiče dětí, které jsou operovány na některém z chirurgických oddělení v rámci nemocnice, kde pobyt doprovázející osoby není možný. Celostátní statistiky ukazují, že mimo dětská oddělení leží 1/3 - 2/3 hospitalizovaných dětských pacientů, nejinak tomu je i v naší nemocnici. Celosvětový trend pak prosazuje, aby i tyto děti byly hospitalizovány na specializovaných dětských odděleních. Při projektování nového oddělení, jehož vznik si již dlouhá léta vynucuje havarijní stav stávajícího, jsme se snažili vyjít z těchto poznatků a přizpůsobit nové oddělení co nejvíce budoucím potřebám dětských pacientů v naší nemocnici. Má tak vzniknout 8 dvoulůžkových boxů pro kojence a batolata, umožňující pobyt každého z nich s doprovodem. Na oddělení větších dětí plánujeme 8 třílůžkových pokojů, kde nejméně jedno lůžko bude mít přistýlku pro doprovod. Znamená to, že bez problémů dokážeme v případě potřeby umístnit 24 dětí i s doprovodem. Všechny kojenecké boxy a dva pokoje na větších dětech navíc umožňují díky hygienickému zázemí zavést přísný protiepidemický režim a zabránit tak riziku šíření infekce. Nominální kapacita pavilonu činí 44 lůžek, uspořádání však umožňuje jejich lepší využívání i daleko vyšší pružnost při jejich obsazování. Počítáme proto s tím, že po otevření nového pavilonu budou na dětském oddělení koncentrovány všechny děti, hospitalizované v rámci celé nemocnice. Tento model jsme si vyzkoušeli již letos o prázdninách, kdy bylo oddělení méně zaplněné, a ukázal se to jako model plně funkční. „Děti mají být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům…. mají mít plnou příležitost ke hře, odpočinku i vzdělávání, přizpůsobenou jejich věku a zdravotnímu stavu“.(Charta práv dětských pacientů) Náš projekt se proto nespokojuje s vybudováním lepšího a komfortnější prostředí, ale za integrální součást považujeme i výtvarné řešení a celkové harmonické ladění nového objektu. Základní nosnou myšlenkou lůžkových ošetřovacích jednotek je vytvoření vnitřního veselého prostoru, připomínajícího velký přívětivý obývací pokoj s možnostmi rozličných dětských aktivit, který je obklopen ložnicemi dětí. Pokoje jsou dvoulůžkové s rozkládacím křeslem pro možnost přespání rodiče. Vlastní příslušenství u každého pokoje je samozřejmostí. Dále má každý pokoj jakousi vnitřní “předzahrádku” (“verandu”), která je v kontaktu jak s ložnicí, tak s “obývákem”. V této “předzahrádce” si může dětský pacient povídat se svou maminkou a současně pozorovat hemžení v “obýváku”. Jedná se koneckonců o nemocnici a ne každé dítě má chuť si hrát. Zde si může rodič i ohřát stravu v mikrovlnné troubě, nebo odpočívat. “Předzahrádka” plní i funkci pozorovatelny, ve které má dítě pocit bezpečí, ale současně není samo, je ve středu dění. “Předzahrádka” je totiž od “obýváku” oddělena výtvarně pojatou stěnou (paravánem), částečně bezpečnostně zasklenou, umožňující optický i akustický kontakt s “obývákem” a optický s ložnicí. Na mezinárodních kongresech architektů (např. letos v červnu ve Stockholmu), zabývajících se specifikou navrhování nemocnic (tzv. Hospital Design) se stále zdůrazňuje mimořádný vliv kvality prostředí v nemocnicích, jeho estetické parametry a nápaditost na úspěšnost poskytované léčby! Renomovaný americký časopis New England Journal of Medicine ve svém IX. čísle již v roce 1995 objektivní vědeckou analýzou statisticky přesvědčivě dokazuje, jak pozitivně prostředí ovlivňuje léčbu (“Healing by Design”). Zvlášť citlivá na prostředí je právě dětská klientela. V úvodu stockholmské konference Dr. Ulrich z texaské AM university (Colleges of Architecture and Medicine) uváděl výsledky výzkumu, ze kterých vyplývá pozitivní vliv kvalitního prostředí v nemocnici. Jde zejména o snížení úzkostných stavů, snížení vysokého krevního tlaku, redukce bolesti, lepší průběh pooperačních stavů atd. Dokazoval dále pozitivní dopad kvalitní architektury prostředí na návštěvy a hlavně na personál nemocnice. Dr. Shepley z téže univerzity uvedla průzkum, který zkoumá práh citlivosti dětí oproti prahu dospělých vůči svému okolí, a snaží se odpovědět na způsob, jak vnímá abstraktní umění dítě a jak dospělý. Profesor Marcus z Berkley v Kalifornii zdůraznil, že k prostředí pacientů patří i zahrada a dokazoval léčebné hodnoty kontaktu s přírodou. Tento trend je v Americe výrazný, “terapeutické” zahrady se zřizují jak u velkých akutních nemocnic, tak u menších zařízení jako jsou psychiatrické ústavy nebo léčebny Alzheimerovy choroby a podobně. Delegát z Manchesteru informoval o nově založené instituci v Anglii, která se jmenuje “Institut medicinského humanismu” (Institute of Medical Humanities) a která sdružuje organizace, které prosazují umění a humanistické aspekty ve zdravotní péči. V San Diegu již v roce 1990 rozhodli, že vybudují stavbu, která bude žít a vypadat jako dětská nemocnice, ne jako stavba tradiční nemocnice. Postavili dům jako místo optimismu a veselí, se zřetelnými symboly, vyjadřujícími poslání stavby. Vytvořili místo, kam lidé rádi chodí a kde rádi pracují, zkrátka něco zcela jiného, než bylo v regionu běžné. Za sedm let se dostavily nečekané výsledky, zájem o pobyt v této nemocnici byl obrovský. Zajímavé jsou i poznatky z nové dětské nemocnice v Belfastu (Severní Irsko, 1999), kde autoři akcentovali význam fenoménu rodiny pro návrh stavby. Tím opustili myšlení v rovině mateřské školky či jeslí, které je relevantní jen pro určitou věkovou skupinu a pro rodiče nemá význam. Chtěli oslovit rodinu jako celek. Návrh obsahuje m.j. motiv průhlednosti a faktické transparentnosti celé stavby, s mnoha viditelnými aktivitami, takže nebezpečný strach z neznáma je již na začátku vyloučen. Zajímavá je i zpráva vrchní sestry, která uvádí, že děti v původní staré nemocnici nebyly k utišení, stále plakaly. V nové stavbě jakoby to byly jiné děti, spokojenější a se zájmem o své nové přátelské prostředí. Vedení nemocnice se podařilo již v relativně ranné fázi projektu zajistit granty a sponzory pro umělecké dořešení prostorů nemocnice, a tak byla umožněna lepší integrace umění do stavby, než když je tvorba aplikována do hotové stavby. Jako novinky uvádějí autoři belfastské nemocnice např. “šeptající stěnu” (interaktivní panel, komunikující s dítětem - přitiskne-li ucho ke stěně, slyší vyprávění), kouzelnou vesničku pod skleněnou podlahou, zavěšené mobilní výtvory a pod. Americký architekt Richard Mazuch uvádí průzkum, ve kterém vybraní studenti hráli pacienty, kterým bylo způsobeno malé povrchové poranění. Pak byli někteří z nich umístěni do nemocnice s podprůměrnou kvalitou prostředí bez jakékoli stimulace a někteří naopak do klidného, příjemného prostředí (v anglickém originálu “beach-like”). Výzkum prokázal, že poranění studentů z nekvalitního prostředí se hojilo o 25% déle! Současně vyšlo najevo, že během 24 hodin studenti z příjemného prostředí vyprodukovali o 75% víc cytokinů, podporujících hojivé procesy, než studenti z prostředí nekvalitního. Autor dále uvádí, že je často užíván argument “proč mám platit nějaké zbytečnosti, potřebuji-li nový operační sál?” a odpovídá “máte-li šťastného pacienta v příjemném prostředí, zkrátíte dobu jeho pobytu v nemocnici a vyděláte si tím na nový sál”. Richard Mazuch dále zdůrazňuje význam barev. Nedoporučuje např. zelenou na chodby, protože zelené odstíny mají tendenci zpomalovat pěší provoz. S firmou Philips spolupracuje na tvorbě stropních výtvarných elementů pro vyšetřovny magnetické rezonance, které svým barevným řešením minimalizují strach. S italským producentem osvětlovacích systémů IGuzzini pracuje na osvětlení, které se snaží přiblížit se maximálně přírodě (napodobuje východ či západ slunce, snaží se o “mrakový efekt” a pod.) Vžívá se do pocitů pacienta třeba na JIP, který se probudí z anestesie a neví, kde je, nemá ponětí o čase. Přitom je lidský organizmus naplněn četnými biologickými hodinami, ovlivňujícími jeho život, a tyto hodiny reagují na vnější, i světelné, signály. “Přírodní” osvětlení v místech, kde je nejde aplikovat skutečně, pomáhá tedy ony biohodiny správně nastavovat. Faktor kontaktu s přírodou doporučuje Mazuch simulovat i akustickou formou, třeba atria nebo haly ozvučit zpěvem ptáků či bzučením včel a tím dát prostoru další dimenzi. Doporučuje umísťovat na některé stropy panely s poezií. Za jednoznačně prokazatelné pokládá fascinující pozitivní působení vnitřní zeleně. Studie NASA prokázaly, že rostliny absorbují benzen, formaldehyd a tetracyklin, a Mazuch uvádí jiný výzkum, kde se připouští vztah mezi těmito plyny a některými neurologickými nemocemi (Mb. Parkinson). A zde bychom rádi zdůraznili souvislost nového dětského oddělení v Ústí nad Orlicí se zmiňovaným vlivem nemocničního prostředí na léčbu. Jde právě o onu přívětivost prostředí, ve kterém musí nemocné dítě, vytržené ze své “hlubiny bezpečnosti”, trávit obtížné období hospitalizace. A abychom byli zcela konkrétní, jde především o tyto čtyři oblasti ve vlastním dětském oddělení:
Možná, že je čtenář překvapen podmiňovacím způsobem v posledních čtyřech odstavcích. Je to záměr, protože popisované vybavení je vskutku podmíněno. Je podmíněno získáním peněz. Jak známo, prostředků na výstavbu nových lůžkových kapacit není věru mnoho. Proto vedení nemocnice, primář dětského oddělení i projektanti byli nuceni šetřit v maximální možné míře. Nový pavilon bude totiž dosti složitým a drahým technologickým zařízením, mimo popisované prostory bude obsahovat vyšetřovací složky, jednotku intenzivní péče, mléčnou kuchyni, výukové složky, moderní klimatizaci atd. A proto na výtvarné doplňky, herní a cvičební pomůcky a na mnoho dalšího, co nemusí být součástí vlastní stavby, peníze nezbyly. Rádi bychom touto cestou jednak seznámili širší laickou ale i odbornou veřejnost se vznikajícím ambiciózním projektem, ale také chceme oslovit a vyzvat ke spolupráci jak výtvarníky či odborníky z oblasti designu tak organizace i jednotlivce, kteří by se na projektu polidšťování nemocnice mohli podílet sponzorsky. Velice uvítáme každého, kdo projeví o tuto problematiku zájem, rádi se s takovými lidmi sejdeme a vyslechneme si jejich připomínky či podněty. Naším neskromným přáním je vybudovat nejhezčí dětské oddělení na východ od Aše a být mj. inspirací pro další následovníky. Věříme, že nejen nám za to naše děti stojí!!! |
|
|
||
|
|
||
|
||
|
||
|
||
|
||
|
||
|
||
|
|
MUDr Luděk Ryba, primář dětského odd.
Ing.arch. Jan Líman |